Tak a jsem tady. Letadlo dosedlo. První, co jsem ucítil, bylo teplo. Najednou opravdu velké teplo. Já na sobě bundu, svetr a další věci z Evropy. Tak jsem se hned začal svlékat. Jak jsme vystupovali z letadla, pořád se mi v hlavě opakovalo jedno: pokora, nemachruj, zapadni. A taky ta myšlenka, kterou jsem si říkal už dlouho – průměrný Kostaričan vydělává asi 800 dolarů měsíčně, takže se s tím musí dát normálně žít. Vylezu z letadla… a hned mě praštilo do očí sluníčko. No pecka. Slunce je prostě super. A nevím proč, ale v hlavě se mi najednou začala točit písnička Feliz Navidad. Tu určitě znáte. A držela se mě první tři dny. Ty vole… já jsem tady. Trvalo to asi 55 hodin cesty, ale…

Přílet do USA proběhl normálně. Jenže letiště v Houstonu na mě působilo dost zvláštně. Šedivé, ponuré, vůbec se mi tam nelíbilo. V Londýně bylo všechno v patrech, nahoru a dolů, ale tady bylo všechno roztažené do dálky. Obrovské haly, dlouhé chodby, člověk šel a šel a pořád nikde konec. Upřímně řečeno, během patnácti minut jsem se třikrát ztratil. A přitom mě čekal ještě 23hodinový přestup. Jedna velká změna ale byla znát hned. Bylo tam teplo. Když jsem se konečně dostal ven na kouření, byla noc, ale pořád asi 25 stupňů. Po všech těch místech, kde jsem byl předtím, to byl docela šok. Ze všech letišť, kterými jsem prošel, byl Houston asi největší a zároveň nejponurejší. Nakonec jsem ale našel místo, kde se dalo na chvíli…

V Anglii jsem byl poprvé v životě. Let tam trval asi šest hodin. Věděl jsem, že mi ChatGPT pomůže, ale stejně to byla úplně jiná země. Spousta lidí, letiště obrovské jako malé město. Byl jsem úplně ztracený. Nějak jsem to přežil. Pár káv, nějaké jídlo a pomalu jsem se srovnal. Ten „robot“ mi zase pomohl – odbavení, zavazadla, nasměrování na správný terminál. Nakonec všechno dobrý. Asi hodinu před odletem jsem už šel k letadlu. Chtěl jsem mít ten stres co nejdřív z krku. Jenže přesně v tu chvíli přišel další problém. Když jsem přišel k místu, kde kontrolují pas a pouští vás do letadla, zastavili mě. Řekli mi, že nemám americké vízum. V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Stres, průšvih. Říkal jsem…

A je to tady. Velký útěk se začal opravdu realizovat. Ten kámen v žaludku se najednou rozlil do celého těla. Stres, jestli něco nepokazím. Jestli mě někde nepřepadnou, neokradou, nevezmou kufr… člověku v takové chvíli hlavou projde spousta věcí. Skoro bez peněz. Bez znalosti jazyků. Skoro bez věcí na převlečení. Jen starý notebook, dva staré mobily, asi 250 euro na Revolut kartě a úplně nový pas. A přesto jsem jel. Po dlouhé době jsem měl pocit, že se něco děje. Že opravdu žiju. Z Košic do Bratislavy jsem odjížděl kolem šesté večer. Kamarád mě odvezl na autobus. Rozloučení bylo fajn. Mávání z okna, taková ta klasika. A tím to vlastně celé začalo. I když jsem byl pořád ještě někde, kde tomu rozumím, takže zatím všechno…

Z Berouna to byla asi hodina autobusem a pak skoro deset hodin vlakem do Košic. Dorazil jsem úplně zničený, ale zároveň šťastný. Košice jsou totiž druhé město, kde bych si dokázal představit žít. Samozřejmě hned po Praze – Praha je pro mě pořád číslo jedna. Kamaráda ani jeho rodinu jmenovat nebudu. Asi by se jim to úplně nelíbilo, kdyby se tu psalo, jak moc se o mě postarali. Stačí říct, že hned na nádraží přišlo velké objetí. Neviděli jsme se dobrých pět až sedm let. A pak jsme rovnou jeli k nim domů. Musím říct, že mě to trochu překvapilo. Hezký baráček, rodina, všechno tak nějak v klidu. Manželka jen zraje do krásy a brzy z ní bude doktorka. Synátor už je pořádný chlap, žádné…

Přivítání bylo skvělé. Byla tam i taková moje skoro neteř – vlastně pokrevní – a roste jako z vody. Kámoš je pořád stejný. Má spoustu známých, ale já jsem asi jeden z mála, kdo ho má opravdu rád. Je to trochu hajzlík… ale kamarád je to dobrý, o tom žádná. Měl jsem tehdy psa. Vlastně fenku jack russella – jmenuje se Pegy. Nejskvělejší pes na světě. Nakonec si ji vzal k sobě, protože u něj má vlastně kompletní rodinu. A hlavně… Pegina ho miluje. To bylo na tom to nejdůležitější. U toho kámoše, kterého schválně nebudu jmenovat, jsem zůstal asi týden. Bylo to skvělé. Rozloučili jsme se s tím, že všichni věřili, že odjedu, ale že se brzy zase vrátím. O Berounu vlastně není moc…

Den D1 – začíná utěk Tak je to tady. Den, kdy opravdu odjíždím.Žádné velké loučení, nikomu jsem vlastně nic neřekl. Prostě odchod. Možná trochu útěk. Nechtěl jsem poslouchat řeči nebo pohledy typu „stejně se ti to nepovede“. Je to spíš útěk. Odešel jsem v noci, s jedním kufrem, tak aby mě nikdo neviděl. Nezaplatil jsem nájem za poslední měsíc, ale měl jsem tam jistinu, takže nikomu nic nedlužím. Ubytování bylo vlastně hezké a čisté. S tím problém nebyl. Jen tam najednou bydlelo strašně moc lidí z Ukrajiny a já to prostě nemohl vydržet  Když jsem za sebou zavřel dveře, řekl jsem si jen jednu věc. Sem už  nikdy   Když se na to podívám realisticky, moc připravený nejsem. Neumím žádný cizí jazyk.V hotovosti mám asi 200…