Když člověk odjede tak daleko, tak si myslí, že mu vlastně nebude chybět nic. Já jsem si to myslel taky. Říkal jsem si, že všechno nechávám za sebou – problémy, dluhy, starosti, město, lidi, celý ten kolotoč. A většina z toho mi opravdu nechybí.

Ale jsou věci, které ti stejně zůstanou někde v hlavě.

Třeba úplně obyčejné jídlo. Člověk by neřekl, jak moc může chybět normální česká kuchyně. Tady v Jižní Americe je jídlo dobré, o tom žádná. Hodně masa, rýže, fazole, někde dobré grilování, někde ovoce, které jsi v Evropě ani neviděl. Jenže po čase si stejně vzpomeneš na úplně obyčejné věci.

Třeba na knedlíky. Na guláš. Na řízek s bramborovým salátem. Na rohlík s máslem a šunkou. Na takové ty normální chutě, které jsi celý život bral jako samozřejmost. A najednou zjistíš, že tady to prostě není.

A pak je tu Praha.

Já to město prostě miluju. Vím, že spousta lidí na něj nadává, že je drahé, že je plné turistů, že se změnilo… možná mají pravdu. Ale stejně. Když jdeš večer přes Karlův most, když projdeš starým centrem, když si sedneš někde na pivo a koukáš na ty staré baráky… to má prostě něco do sebe.

Občas se mi po tom fakt stýská.

A pak je tu ještě jedna věc. Sparta.

To je asi diagnóza na celý život. Fotbal, hokej, atmosféra na stadionu, ten moment, kdy se celý kotel zvedne a začne řvát. To se nedá vysvětlit někomu, kdo to nikdy nezažil.

Tady si samozřejmě můžu pustit zápas na internetu. Ale to není ono. Chybí ten hluk, ten stadion, to pivo v ruce a ty kecy s lidmi kolem.

Takže jo… i když jsem odešel na druhý konec světa, pár věcí si člověk stejně nese pořád s sebou. A některé z nich se z hlavy prostě vymazat nedají.